Všechno to začalo celkem nenápadně, informací o tom, že se u nás ve městě bude v místním pivovaru pořádat vědomostní soutěž. Počáteční zájem byl veliký, zábava nevšední a odměna lákavá. I moji kamarádi dali dohromady tým, ve kterém byli zastoupeni odborníci na kulturu, přírodní vědy, hudbu, sport i řada dalších. Trošku mě tehdy mrzelo, že si na mě nevzpomněli hned v počátcích. Vyhrát však nebylo tak snadné, jak se na první pohled zdálo. Ze série druhých míst se začali propadat hlouběji, zájem pomalu opadal a suverenita neustále vítězícího týmu pořád rostla.
A tehdy konečně došlo na mě, tedy nejdřív vlastně na manžela, který pomohl opět urvat druhé místo. No a to už jsem byla tak natěšená a tak si jistá svými vědomostmi a přínosem pro tým, že na příští kvíz jsme šli s manželem spolu. Došlo však k těžké konfrontaci jak s ním, tak i s mými znalostmi. Po první odpovědi, kterou nám manžel říkal správně, ale my ostatní jsme ho přehlasovali, si od nás odsedl, po druhé odmítnuté odpovědi si poposedl ještě o kus dál a vše završilo téma Hlasy ptáků a celkem jednoduchá otázka: Poznejte hlas ptáka, kterému se také říká posel jara. „To je jasnej skřivan,“ povídá manžel. Podívala jsem se na něj, aniž bych chtěla zpochybňovat jeho ornitologické znalosti a ostatním předala svůj poznatek: „Já tam slyším čiřiky, čiřiky, to musí bejt vlašťovka.“ Zbytek týmu se nechal snadno zviklat a to už manžel seděl u vedlejšího stolu a prosil protihráče, jestli může hrát s nimi, protože my jsme úplní ignoranti a nedopřejeme mu jedinou správnou odpověď. Bylo z toho tehdy poslední místo. Po tomhle zážitku jsem hodně bojovala s vlastním egem, pocitem úplné tuposti, ztracených vědomostí i selského rozumu. Dlouho jsem odolávala naléhání přátel a další účast v kvízu odmítala, protože moje neznalosti přece nemůžou nikomu pomoct. Po pár týdnech jsem se ale přece jen nechala umluvit a tentokrát do toho šla s úmyslem se pobavit a především s pokorou. A opravdu, bavila jsem se královsky a to, že jsme téměř vyhráli, byl jen příjemný bonus.
Problémem však začala být neporazitelnost jednoho z týmů. Nejen mí přátelé, ale i ostatní týmy to nesli velmi nelibě. Z kvízů se stal boj proti neporaženému tým, bylo jedno, kdo vyhraje, hlavně ať to zase nejsou oni. Šňůru deseti vítězství v řadě se nám však stále nedařilo přerušit, navíc morálka uvnitř týmu byla opravdu žalostná. Bylo potřeba povolat nové bojovníky. „Ty nemáš žádný chytrý kamarády?“ zeptal se mě kamarád Mirek. „No, jasně, že mám a všichni sedíte tady,“ odpověděla jsem mu na to s trošku pokřiveným úsměvem a v tu chvíli mi to došlo. Honza, můj kamarád a spolužák z gymplu, historik, člověk s všeobecným přehledem, byl bedna už na gymplu, co teprve teď. A tak jsem ho draftovala, s podivem nebyl vůbec proti a rád se k nám připojil. Když jsme pak seděli vedle sebe a nedočkavě vyhlíželi začátek prvního kola, tak se nám oběma vybavila doba, kdy nás společně třídní uvrtal do účasti na zeměpisné olympiádě. „ Pamatuješ na to školní kolo zeměpisné olympiády v prváku?“ dloubla jsem do něj loktem. „Aby ne, na otázky tramvaje v českých městech, plastové bankovky a UNESCO na Slovensku nejde zapomenout, snad to tentokrát nebude takové fiasko,“ usmál se Honza a já najednou měla pocit, že ty zážitky nedělí víc než 15 let, že jsme stejně bezstarostní, veselí, mladí a plní očekávání jako tehdy. „No, dneska moc připravenej nejsem, zprávy jsem neviděl celej tejden, ale koukal jsem před chvilkou na A-Z kvíz, tak snad mi přijde otázka,“ řekl se smíchem ještě Košík a bitva začala. Vítězství nám tentokrát uteklo jen o fousek, vlastně vše rozhodly až doplňující otázky. To naši bojovnost jen povzbudilo a vyhlásili jsme vítěznému týmu otevřenou válku. Tak nám příští úterý držte palce, anebo víte co, najděte si ve svém okolí hospodu, kde se také kvíz hraje, dejte dohromady svůj tým a vyzkoušejte si sami sebe, své znalosti, logické myšlení a práci v týmu! Bude to zábava 🙂
Blog o tom, co mě baví