Jak jsme vyhráli

„Asi bysme měli trošku zamakat na taktice,“ zamyšleně jsem se svěřila Košíkovi. „Jakou taktiku myslíš, prosím tě? Tady je to přece jednoduchý, buď víš, anebo nevíš, tohle není hokej,“ argumentoval mi věcně. „Dobře, ale mohli bysme víc riskovat, zlepšit tipy, dát víc na intuici, víc pracovat v týmu,“ dodala jsem a vzpomněla si na probdělou noc po posledním kvízu, kdy mi v hlavě rotovaly špatné odpovědi a já se celou noc marně snažila nepochybit a najít správná řešení.
„Dneska cítím v kostech vítězství,“ mrknul na mě po prvním kole Mirek. Ano, i já tušila, že tentokrát jsme výhře blízko. O prvenství jsme se hned po úvodním kole dělili s jindy drtivě vedoucím týmem a vedení už jsme neztratili, náskok jsme s každým kolem ještě zvyšovali. „My vám strašně fandíme a držíme palce, dneska se to už musí povést,“ chodili za námi hráči z ostatních týmů a plácali nás po ramenou.
„Poslouchej, ty si strašně soutěživá,“ smál se Mirek potom, co jsem ostatní hráče v hospodě okřikla, ať jsou laskavě zticha, že nejsou pořádně slyšet hudební ukázky. „Jasně, a ty asi ne, blbečku,“ ohradila jsem se dospěle, dál se soustředila na hru a vlastně také na to, co mi řekl. O tom, že jsem asi vážně trošku soutěživá, nemůže být pochyb, ale také bych řekla, že jsem dost zvídavá, zvědavá, lačná po nových informacích, ráda své znalosti testuju, používám, konfrontuju a v neposlední řadě to beru jako sociální sondu do určité skupiny společnosti.
Ten večer se nám vážně dařilo, všechna témata nám sedla a v posledním kole jsme dokonce získali 11 bodů z 11 možných. „Svině,“ komentoval polohlasně náš úspěch hráč z týmu, který do té doby nebyl poražen. „No tak pánové, tak snad si zachováme nějakou úroveň, ne? Tak nám to aspoň trošku přejte,“ neudržela jsem se, pán se začervenal a rukama naznačil omluvné gesto.
Nakonec jsme vyhráli s velkým náskokem, po vyhlášení výsledků jsme ještě chvilku tiše seděli, rozpačitě se dívali jeden na druhého a radovali se spíš vnitřně. Tak tohle je vážně ta výhra? To, na co celou dobu čekáme? Vítězství? A kde je ta vlna euforie, čistá radost, která tě odstřelí až někam do kosmu? Možná to bylo způsobené tím, že vyhrát bylo tentokrát tak nějak snadnější a nebyla to tak urputná bitva. Pak jsme si ale dali ještě pivo, možná dvě na oslavu a dostavily se i vítězné pocity. „Tak co, už ti trošku klesnul testosteron? V jednu chvíli si ho měla určitě víc než my všichni dohromady a bál jsem se, že se budeš prát,“ smál se Mirek, když jsme hodnotili celou akci. Na to už jsem mu ale neřekla nic, jen jsem se přeroztomile usmála a myslím, že mi ten testosteron vážně opadnul 🙂