Naše hráčská parta se už ustálila na pěti členech, občas se mi podařilo nadchnout pár dalších jednotlivců, kteří se k nám čas od času přidávali. I tohle úterý jsme si vedli dobře, hodně jsme toho věděli, hodně dokázali odvodit, řadu věcí i správně tipli. Ostatní týmy už od začátku zaostávaly a vypadlo to pro nás na druhou výhru v řadě.
„Dneska je to teda docela nuda, nějak mě nebaví, když nic nevím a navíc nemáme žádnýho pořádnýho soupeře,“ rouhal se rozladěně Mirek. Za to mně otázky vyloženě sedly a trefily se přesně do mého zorného úhlu. Když se po každém kole četly správné odpovědi a já se radovala, že to zas máme dobře, cítila jsem na sobě pohledy protihráčů: „Cože? Oni to zas ví? Je to vůbec možný?“ Tentokrát jsme vyhráli s náskokem šesti bodů nejen metr piv, ale přidali jsme k tomu ještě i panáky za poslední nejlépe tipnutou doplňující otázku a také celou tlačenku jako bonus od pořadatele.
„Ty, poslouchej, když to takhle bude pokračovat, tak tě za chvilku ostatní budou chtít odstranit. Moc velký úspěch se neodpouští,“ smál se Mirek, kterému se zázračně zlepšila nálada. A mně hned došlo, že má zas pravdu. „Hm, tak teď holt párkrát vynechám, aby měli šanci vyhrát taky ostatní. Já přece chci, aby mě v mým městě měli lidi rádi a ne aby se na mě mračili, ještě k tomu z takhle pitomýho důvodu,“ vážně jsem se zamyslela nad složitostí celé situace. Docela se teda hodilo, že se následující týden kvíz nekonal 🙂
Blog o tom, co mě baví