Kvízová sezóna skončila. Těch prvních pár dní po posledním kole jsem byla trošku nejistá. Jak teď budu pracovat se získanými informacemi, když je nebudu moct použít? Mám dál všechny zajímavosti ukládat a analyzovat nebo mám dopřát hlavě dovolenou a soustředit se zas až na podzim, kdy kvíz opět začne? Naštěstí mě tato nerozhodnost za několik dní přešla a já zjistila, že i bez kvízu se dá celkem obstojně žít. Navíc jsem přišla na to, že při posezení s přáteli dokáže několik trefně položených kontrolních dotazů, které by svým způsobem mohly kvízové otázky připomínat, rozproudit skomírající náladu, zaujmout a vyvolat vášnivé debaty.
Co mi tedy dalo půl roku lehké závislosti na hospodském kvízu? Pět krásných vítězství, celkové prvenství v místním pivovaru, kde se kvíz hraje, spoustu skvělých zážitků, hodně zajímavých informací, poznání řady nových lidí a také sama sebe. Otestovala jsem si v zátěžových situacích své kamarády, znalosti i sebevědomí a ujistila se, že na tom ve všech ohledech nejsem tak docela špatně.
Horší bylo, že mi po pravidelném setkávání chyběla naše hráčská partička, kamarádi, se kterými jsem měla šanci se za těch několik týdnů seznámit z jiného úhlu pohledu, kamarádi, se kterými se běžně nesetkávám. A nebyla jsem sama, kdo smutnil. Vše vyřešilo ujištění, že budeme dál chodit na kvíz bez kvízu, teda spíš na pivo a připravovat se na podzimní sezonu. „Jo, musím ti něco říct,“ povídá mi s jiskřičkami v očích při prvním takovém setkání Honza. „Potkal jsem se s naším fyzikářem z gymplu a mezi řečí jsem se ho zeptal, jestli ví, jak se jmenuje nejvyšší možná dosažitelná teplota, tedy absolutní horko. Vzpomínáš si, jakej byl? Na podobných dotazech a chytácích si vždycky dost zakládal a nebylo hodiny, aby nás takhle netrénoval. No a představ si, že to nevěděl. Myslel jsem si, že znalost Plackovy teploty patří k základnímu vybavení každého učitele fyziky,“ smál se s lehkou nadsázkou svým nakažlivým smíchem a já s ním, protože odpověď na tuhle otázku jsme tehdy dost pracně odvozovali a se štěstím měli správně. Následovala diskuze o tom, jak kvíz a otázky mnohdy vytržené z kontextu často zaskočí i odborníky ze svých oborů. Ano, kvíz je neustále mezi námi a léto bez něj bude k nepřečkání 🙂
Pú není Novotný
Bylo úterý odpoledne, kvíz se pomalu blížil a já zas cítila to zvláštní očekávání, rozechvění a šimrání kolem pupíku. Přesně v půl šesté mi pípnul telefon, psal Mirek: „Promiň, dneska to fakt nedám. Musím ještě něco zařídit a do sedmi se prostě nestihnu vrátit.“ „Aha, tak to ti pěkně děkuju,“ odpověděla jsem mu vyděšeně a ještě ho zkoušela chvilku přesvědčovat. Nic nepomohlo. S týmem to v tu chvíli vypadalo hodně špatně, jestli skutečně přijdou všichni, co slíbili, tak tam zas budeme ve třech a to se hraje těžko. Seděla jsem utrápeně s hlavou v dlaních a bědovala nad neschopností svých kamarádů. Mého nezvyklého chování si všimnul manžel a sám se nabídnul, že se mnou tedy půjde on. V minutě jsem zařídila hlídání pro syna a zas jsem se začala těšit.
Udělala jsem dobře, že jsem naši skupinku posílila, protože tým, který minulý rok stále vyhrával a letos jsme jej již třikrát dokázali porazit, povolal svoji nejúspěšnější sestavu a nastoupil v plné polní, připraven se o výhru poprat.
První 3 kola byly naše výsledky vyrovnané. Pak ale přišlo téma Medvídci. Dostali jsme za úkol napsat české příjmení medvídka Pú. „Cože, jak českou podobu? Pú je přece Sanders a to se nepřekládá, to je jako byste chtěli překládat jméno Sherlock Holmes“, rozohnila jsem se, protože knížky o medvídkovi Pú jsem s chlapečkem četla mockrát. Náš moderátor Ondra se projevil jako člověk na svém místě a operativně řešil problematiku okolo medvídka Pú i s organizátory kvízu, protože ani jemu se nepodařilo dohledat jediný dokument, v kterém by se Pú jmenoval jinak než Sanders. Jako odpověď mu však přišel obrázek, kde se psalo, že medvídek Pú se jmenuje Novotný a jakákoliv jiná odpověď byla špatná. „Já jen doufám, že na konci nebudete mít ještě s nějakým týmem stejný počet bodů a vše nebude muset rozhodnout takhle jedna odpověď,“ modlil se Ondra.
Ztráta téhle otázky nás trošku rozložila a začali jsme zaostávat. Naši soupeři se ujali vedení a jejich náskok stále narůstal, před posledním kolem vedli už o 4 body a začali mohutně slavit vítězství. Jenže pak přišlo páté kolo a téma Poznej outdoorové značky na obrázku. Pro nás s manželem to byla hračka. „Jak to, že to všechno víte?“ divil se Zbyšek. „To je jednoduchý. Máme totiž doma na záchodě katalog outdoorového oblečení a vybavení, a ať člověk chce nebo ne, tak loga a názvy značek vnímá a rozpoznává,“ smál se manžel, kterého tohle téma vyloženě potěšilo. Za to doteď vedoucí tým nepoznal skoro nic, náskok 4 bodů jsme smazali a naše výsledky se vyrovnaly. Měli jsme i stejné množství dobře zodpovězených doplňujících otázek, takže vše rozhodl až počet členů v týmu. Nás bylo nakonec 5, jich 8, takže jsme vyhráli! Tahle výhra vážně stála za to a neskutečně hřála, asi právě proto, že to byl tak lítý soubor a drama do poslední chvilky. A navíc jsme to dokázali i bez Sanderse 🙂
Vítěz bere všechno
Naše hráčská parta se už ustálila na pěti členech, občas se mi podařilo nadchnout pár dalších jednotlivců, kteří se k nám čas od času přidávali. I tohle úterý jsme si vedli dobře, hodně jsme toho věděli, hodně dokázali odvodit, řadu věcí i správně tipli. Ostatní týmy už od začátku zaostávaly a vypadlo to pro nás na druhou výhru v řadě.
„Dneska je to teda docela nuda, nějak mě nebaví, když nic nevím a navíc nemáme žádnýho pořádnýho soupeře,“ rouhal se rozladěně Mirek. Za to mně otázky vyloženě sedly a trefily se přesně do mého zorného úhlu. Když se po každém kole četly správné odpovědi a já se radovala, že to zas máme dobře, cítila jsem na sobě pohledy protihráčů: „Cože? Oni to zas ví? Je to vůbec možný?“ Tentokrát jsme vyhráli s náskokem šesti bodů nejen metr piv, ale přidali jsme k tomu ještě i panáky za poslední nejlépe tipnutou doplňující otázku a také celou tlačenku jako bonus od pořadatele.
„Ty, poslouchej, když to takhle bude pokračovat, tak tě za chvilku ostatní budou chtít odstranit. Moc velký úspěch se neodpouští,“ smál se Mirek, kterému se zázračně zlepšila nálada. A mně hned došlo, že má zas pravdu. „Hm, tak teď holt párkrát vynechám, aby měli šanci vyhrát taky ostatní. Já přece chci, aby mě v mým městě měli lidi rádi a ne aby se na mě mračili, ještě k tomu z takhle pitomýho důvodu,“ vážně jsem se zamyslela nad složitostí celé situace. Docela se teda hodilo, že se následující týden kvíz nekonal 🙂
Vyhrát podruhé
Po čtyřech letech na mateřské dovolené tak nějak ochotně vítám každou příležitost, kdy si můžu povídat o něčem jiném než o dětech, rozhýbat zpomalené mozkové závity, oprášit dávné znalosti a ještě se něco nového dozvědět. „Já tvoje nadšení naprosto chápu a myslím, že je to super koníček a společně se sportem, ten nejlepší. Chodit tam s vámi ale nebudu, já jsem spíš ten typ, co ze strachu z prohry raději nic nehraje, a pokud se něčemu věnuje, tak samostatně a ještě lépe – aby ho nikdo neviděl,“ řekla mi kamarádka, když jsem ji lákala k účasti na kvízu. Z hospodského klání se opravdu stala moje hlavní záliba, které jsem se věnovala s větší pravidelností a intenzitou než třeba běhání, pilates, kruhovému tréninku nebo návštěvám knihovny.
Pozoruji na sobě, že od té doby, co jsem začala soutěžit, přemýšlím víc v souvislostech, v kontextu nejrůznějších událostí, dat a příběhů. Za každou informací, kterou se v průběhu týdne dozvím, hledám potencionální kvízovou otázku a i při poslechu rádia nejprve uvažuji nad jmény interpretů, písní a dobou vzniku, teprve pak hodnotím, zda se mi songy líbí či ne.
A bylo zase úterý, podařilo se mi dát dohromady celkem početný tým silných hráčů a už od začátku to vypadalo na pěkné umístění. Opět se mi potvrdilo, jak snadno se člověk nechá ve skupině zviklat a uvěří, že pokud si je někdo z hráčů jistý správnou odpovědí a přesvědčí o tom alespoň pár dalších členů, stává se i ze špatné odpovědi odpověď dobrá. Síla týmu tak nějak lépe kryje a víc unese. V hudebních ukázkách jsme měli mimo jiného poznat Ódu na radost. „Bezva, tak to je za půl bodu a teď ještě autor. Je to Beethoven?“ ptám se ostatních spoluhráčů. Většina kývá, jen Lenka vedle mě kroutí hlavou a usilovně si snaží na něco vzpomenout. „No, já si myslím, že Ódu na radost napsal Schiller, stoprocentně,“ namítá vzápětí. V tu chvíli se moje představa o tom, že znám odpověď rozplynula a ztotožnila jsem se s tím, že autorem je skutečně romantický básník. Správnou odpovědí byl samozřejmě Beethoven, protože otázka se týkala hudebních ukázek. Ale tak docela špatná odpověď to přece jen nebyla, protože Schiller je autorem básně, jenž posléze Beethoven zhudebnil, půl bodu jsme však tentokrát nezískali.
Celkově jsme ale hráli dobře, od prvního kola jsme vedli a náskok jsme si udrželi až do konce. I přes řadu vlastních chyb jsme si tak připsali již druhé vítězství 🙂
Obhájit vítězství je dřina
Hospodský kvíz je skvělá zábava, která vás donutí přemýšlet bez pomoci chytrých telefonů, mobilního internetu a vševědoucího Googlu. Přináší do hospod jinou formu pobavení, mnoho nových témat k diskusi, vzdělává i šokuje. „Víš, že ti vlastně děsně závidím, že můžeš jít do hospody a nemusíš tam celej večer poslouchat jen řeči o tom, co bylo večer na Nově ve zprávách?“ řekl mi zamyšleně kamarád, když jsem mu už po několikáté nadšeně vyprávěla o svém zapálení pro kvíz.
Moje vášeň pro tuto hru totiž během několika týdnů vešla ve veřejnou známost. Doma se mi smáli, že prý to trošku přeháním a prožívám víc než je zdrávo. Je pravda, že jsem kvízem žila, párkrát se mi o něm zdálo, budila jsem se vyčerpaná, zpocená, několikrát jsem také kvůli němu nemohla usnout, ale že by mě to nějak omezovalo a neměla jsem to pod kontrolou, to jsem si teda nepřipouštěla.
Vše vyvrcholilo jednou odpoledne, kdy jsem v obchodě potkala moderátora kvízu Ondru. Vesele jsme se pozdravili a dál se věnovali svým nákupním seznamům. Vybírala jsem zrovna papriky, když v tom mi špitnul do ucha: „ Víš, co to je mineola?“ Jeho hlas na mě působil přesně v souladu s Pavlovovým reflexem a já se najednou zase ocitla uprostřed hospodského klání a vědoma si zisku bodu, jsem odpověděla: „Ano, to vím naprosto přesně, je to tropické ovoce, takový kříženec mandarinky a grepu. Po mandarince je sladké, po grepu šťavnaté. Stačí to takhle?“ Rozpačitě se usmál a řekl: „Aha, díky, tak si to teda koupím.“ Pak rychle zamířil ke kase, mně trošku zatrnulo a hlavou mi projelo: „No, holčičko, vážně bys měla maličko přibrzdit.“
Nicméně v pondělí už jsem zase burcovala dohromady tým. „Tak co, kvízujem?“ psala jsme kamarádům po našem historickém vítězství. „Se mnou moc nepočítej, raději bych dal nějaký sportík,“ psal mi Košík omluvně a ostatní se s omluvenkami přidávali. A tak to vypadalo, že obhajovat budeme jen ve třech. No a nakonec to tak také dopadalo. „Ty jo, to bude sranda, myslím, že nemůžem získat víc než 10 bodů,“ věřil našim schopnostem Zbyšek. První dvě kola jsme se ale navzdory předpokladům statečně drželi, pak jsme však začali ztrácet a na závěrečném tématu Vodní ptáci jsme si totálně vylámali zuby. Nakonec jsme skončili třetí, získali téměř 30 bodů a od ostatních hráčů sklidili potlesk za projevenou bojovnost. „Jsme dobrý, jsme vážně dost dobrý, takovej výsledek jsem vůbec nečekal,“ smál se Zbyšek, ale co myslíte, já jsem v našem výkonu cítila velké rezervy 🙂
Jak jsme vyhráli
„Asi bysme měli trošku zamakat na taktice,“ zamyšleně jsem se svěřila Košíkovi. „Jakou taktiku myslíš, prosím tě? Tady je to přece jednoduchý, buď víš, anebo nevíš, tohle není hokej,“ argumentoval mi věcně. „Dobře, ale mohli bysme víc riskovat, zlepšit tipy, dát víc na intuici, víc pracovat v týmu,“ dodala jsem a vzpomněla si na probdělou noc po posledním kvízu, kdy mi v hlavě rotovaly špatné odpovědi a já se celou noc marně snažila nepochybit a najít správná řešení.
„Dneska cítím v kostech vítězství,“ mrknul na mě po prvním kole Mirek. Ano, i já tušila, že tentokrát jsme výhře blízko. O prvenství jsme se hned po úvodním kole dělili s jindy drtivě vedoucím týmem a vedení už jsme neztratili, náskok jsme s každým kolem ještě zvyšovali. „My vám strašně fandíme a držíme palce, dneska se to už musí povést,“ chodili za námi hráči z ostatních týmů a plácali nás po ramenou.
„Poslouchej, ty si strašně soutěživá,“ smál se Mirek potom, co jsem ostatní hráče v hospodě okřikla, ať jsou laskavě zticha, že nejsou pořádně slyšet hudební ukázky. „Jasně, a ty asi ne, blbečku,“ ohradila jsem se dospěle, dál se soustředila na hru a vlastně také na to, co mi řekl. O tom, že jsem asi vážně trošku soutěživá, nemůže být pochyb, ale také bych řekla, že jsem dost zvídavá, zvědavá, lačná po nových informacích, ráda své znalosti testuju, používám, konfrontuju a v neposlední řadě to beru jako sociální sondu do určité skupiny společnosti.
Ten večer se nám vážně dařilo, všechna témata nám sedla a v posledním kole jsme dokonce získali 11 bodů z 11 možných. „Svině,“ komentoval polohlasně náš úspěch hráč z týmu, který do té doby nebyl poražen. „No tak pánové, tak snad si zachováme nějakou úroveň, ne? Tak nám to aspoň trošku přejte,“ neudržela jsem se, pán se začervenal a rukama naznačil omluvné gesto.
Nakonec jsme vyhráli s velkým náskokem, po vyhlášení výsledků jsme ještě chvilku tiše seděli, rozpačitě se dívali jeden na druhého a radovali se spíš vnitřně. Tak tohle je vážně ta výhra? To, na co celou dobu čekáme? Vítězství? A kde je ta vlna euforie, čistá radost, která tě odstřelí až někam do kosmu? Možná to bylo způsobené tím, že vyhrát bylo tentokrát tak nějak snadnější a nebyla to tak urputná bitva. Pak jsme si ale dali ještě pivo, možná dvě na oslavu a dostavily se i vítězné pocity. „Tak co, už ti trošku klesnul testosteron? V jednu chvíli si ho měla určitě víc než my všichni dohromady a bál jsem se, že se budeš prát,“ smál se Mirek, když jsme hodnotili celou akci. Na to už jsem mu ale neřekla nic, jen jsem se přeroztomile usmála a myslím, že mi ten testosteron vážně opadnul 🙂
Posedlost zvaná hospodský kvíz
Všechno to začalo celkem nenápadně, informací o tom, že se u nás ve městě bude v místním pivovaru pořádat vědomostní soutěž. Počáteční zájem byl veliký, zábava nevšední a odměna lákavá. I moji kamarádi dali dohromady tým, ve kterém byli zastoupeni odborníci na kulturu, přírodní vědy, hudbu, sport i řada dalších. Trošku mě tehdy mrzelo, že si na mě nevzpomněli hned v počátcích. Vyhrát však nebylo tak snadné, jak se na první pohled zdálo. Ze série druhých míst se začali propadat hlouběji, zájem pomalu opadal a suverenita neustále vítězícího týmu pořád rostla.
A tehdy konečně došlo na mě, tedy nejdřív vlastně na manžela, který pomohl opět urvat druhé místo. No a to už jsem byla tak natěšená a tak si jistá svými vědomostmi a přínosem pro tým, že na příští kvíz jsme šli s manželem spolu. Došlo však k těžké konfrontaci jak s ním, tak i s mými znalostmi. Po první odpovědi, kterou nám manžel říkal správně, ale my ostatní jsme ho přehlasovali, si od nás odsedl, po druhé odmítnuté odpovědi si poposedl ještě o kus dál a vše završilo téma Hlasy ptáků a celkem jednoduchá otázka: Poznejte hlas ptáka, kterému se také říká posel jara. „To je jasnej skřivan,“ povídá manžel. Podívala jsem se na něj, aniž bych chtěla zpochybňovat jeho ornitologické znalosti a ostatním předala svůj poznatek: „Já tam slyším čiřiky, čiřiky, to musí bejt vlašťovka.“ Zbytek týmu se nechal snadno zviklat a to už manžel seděl u vedlejšího stolu a prosil protihráče, jestli může hrát s nimi, protože my jsme úplní ignoranti a nedopřejeme mu jedinou správnou odpověď. Bylo z toho tehdy poslední místo. Po tomhle zážitku jsem hodně bojovala s vlastním egem, pocitem úplné tuposti, ztracených vědomostí i selského rozumu. Dlouho jsem odolávala naléhání přátel a další účast v kvízu odmítala, protože moje neznalosti přece nemůžou nikomu pomoct. Po pár týdnech jsem se ale přece jen nechala umluvit a tentokrát do toho šla s úmyslem se pobavit a především s pokorou. A opravdu, bavila jsem se královsky a to, že jsme téměř vyhráli, byl jen příjemný bonus.
Problémem však začala být neporazitelnost jednoho z týmů. Nejen mí přátelé, ale i ostatní týmy to nesli velmi nelibě. Z kvízů se stal boj proti neporaženému tým, bylo jedno, kdo vyhraje, hlavně ať to zase nejsou oni. Šňůru deseti vítězství v řadě se nám však stále nedařilo přerušit, navíc morálka uvnitř týmu byla opravdu žalostná. Bylo potřeba povolat nové bojovníky. „Ty nemáš žádný chytrý kamarády?“ zeptal se mě kamarád Mirek. „No, jasně, že mám a všichni sedíte tady,“ odpověděla jsem mu na to s trošku pokřiveným úsměvem a v tu chvíli mi to došlo. Honza, můj kamarád a spolužák z gymplu, historik, člověk s všeobecným přehledem, byl bedna už na gymplu, co teprve teď. A tak jsem ho draftovala, s podivem nebyl vůbec proti a rád se k nám připojil. Když jsme pak seděli vedle sebe a nedočkavě vyhlíželi začátek prvního kola, tak se nám oběma vybavila doba, kdy nás společně třídní uvrtal do účasti na zeměpisné olympiádě. „ Pamatuješ na to školní kolo zeměpisné olympiády v prváku?“ dloubla jsem do něj loktem. „Aby ne, na otázky tramvaje v českých městech, plastové bankovky a UNESCO na Slovensku nejde zapomenout, snad to tentokrát nebude takové fiasko,“ usmál se Honza a já najednou měla pocit, že ty zážitky nedělí víc než 15 let, že jsme stejně bezstarostní, veselí, mladí a plní očekávání jako tehdy. „No, dneska moc připravenej nejsem, zprávy jsem neviděl celej tejden, ale koukal jsem před chvilkou na A-Z kvíz, tak snad mi přijde otázka,“ řekl se smíchem ještě Košík a bitva začala. Vítězství nám tentokrát uteklo jen o fousek, vlastně vše rozhodly až doplňující otázky. To naši bojovnost jen povzbudilo a vyhlásili jsme vítěznému týmu otevřenou válku. Tak nám příští úterý držte palce, anebo víte co, najděte si ve svém okolí hospodu, kde se také kvíz hraje, dejte dohromady svůj tým a vyzkoušejte si sami sebe, své znalosti, logické myšlení a práci v týmu! Bude to zábava 🙂